Články

COMEBACK

Michal Kučera st.

      Je spousty vod, u nichž jsem říkal, že se tam brzy vrátím. A alespoň prozatím, se mi to nepodařilo. Ovšem návrat na vodu, kde jsem si dvakrát zvedl osobní rekord a prvních šest výprav vždy měl na kontě alespoň jednoho kapra přes 17kg, se přímo vybízel. Trochu jsem na ni sice zanevřel, ať už díky zcizené udici, o kterou mě připravil místní feťák, nebo i díky úpravám břehů, které pohostinnou krajinu změnily na kamenitou poušť, kde každé špatné šlápnutí může znamenat zlomeninu nohy.

     Přiznám se, že tu byl ještě jeden důvod, proč na tuto vodu jet. A to blížící se WCC na Pálavě. Ne že bych si myslel, že zde natrénuji nějakou taktiku, kterou pak využiji na závodech. Důvod byl mnohem prostší. Poslední dva roky jsem totiž lovil výhradně z odhozu. Už si ani pořádně nepamatuji, kdy jsem naposled chytal s pomocí lodi. A tak jsem chtěl tyto činnosti oživit, abych pak při závodech neudělal zbytečnou chybu.

Pěkný začátek!

     Původně jsem zvažoval, že pojedu přímo na Pálavu, abych vyzkoušel i optimální příchuť pro závody, ale omezení bivakování a vyvážky, bez čehož se na většině míst Pálavy nedá dost dobře chytat, nakonec převážilo rozhodnutí sem nejet. A tak jsme spolu s kamarádem Petrem Kostkou vyrazili na Slovensko. Už cesta, při níž jsem Petra nabíral ve Valašských Kloboucích, dávala tušit, že o zážitky nebude nouze. V obci s poetickým názvem Vizovice jsem totiž najel na objížďku, která zdánlivě neměla konce. Ujel jsem 10km, 20km a stále mi navigace ukazovala, ať se otočím a vrátím zpět - jenže tam byl ten zákaz. Jel jsem dál a dál a čím dál víc nadával. Když už jsem měl pocit, že jsem někde u slovenských hranic, objevil se přede mnou Vsetín. Nikdy jsem v této bývalé hokejové velmoci nebyl, ale konečně se navigace chytila a ukázal stejný časový a kilometrový dojezd do Klobouků, jako jsem měl před čtyřiceti minutami u Vizovic. Pěkný začátek!

Sešlápl jsem plyn a nahulil to po té uzoučké kozí stezce směrem nahoru

      K přehradě jsme se díky tomu dostali až za tmy. Nic nás sice časově netlačilo, neboť povolenky jsme měli až od druhého dne, ale není nad to prohlédnout si vodu a vybalit za světla. Bohužel. To jsme ještě netušili, co nás čeká. Kamarád (říkal, že ho nemám jmenovat, tak mu to přání plním) nás čekal na místě, aby nám ukázal nějaké tipy na místa, kde lovit. I když jsem zde byl devětkrát, tak v této části z této strany jsem nikdy nechytal. Ukázali jsme si něco směrem na vodu a on se chystal odjet. Ještě mi ale poradil, ať vyjedu autem na hráz, vyhodím věci a sjedu zpět. Když jsem ten výjezd viděl, bylo mi jasné, že do toho nemůžu jít. S nízkou čtyřkolkou by to šlo, ale na dodávku s předním náhonem to nebylo. Měl jsem v živé paměti, jak jsem to na druhé straně před několika lety dal jen tak tak a zařekl se, že už nikdy. "Čo si kokot?", říká kamarád. "Já som to vyjel najmeněj stokrát." Kdyby nepoužil to pěkné slovenské slůvko, tak bych se asi nenechal vyhecovat, ale přeci jen jsem se nechtěl smířit s tím, že jsem jediný kokot na světě, který nevyjede strží na hráz. A tak jsem sešlápl plyn a nahulil to po té uzoučké kozí stezce směrem nahoru. Do půlky to šlo dobře, ale na vršku, kde to bylo nejstrmější, se mi auto začalo smekat směrem doprava. Strhlo mě to mimo koleje a na kousek před vrcholem jsem se zasekl v pozici, která nevěstila nic dobrého. Auto totiž bylo naklopené na bok takovým způsobem, že byla jen otázka času, kdy se překotí a začne kutálet dolů ze stráně. Kamarád vyběhl nahoru a jediné, na co se zmohl, bylo: "Ty vole." Až teď se mi přiznal, že jeho kolegové, se kterými jel v autě, se hrozně divili, kam mě to poslal, že to s tím autem nemůžu vyjet. To už ale bylo pozdě. Vystoupil jsem z nakloněného auta a rozhodně mi nebylo do smíchu. I když je toto auto už 17 let staré, slouží mi věrně téměř deset let. Rozhodně jsem o něj nechtěl přijít takovou kravinou. I kamarád z toho byl přepadlý a drbal si na hlavě vlasy, které tam neměl. Co teď? Dopředu to nešlo, couvnout dozadu by mohlo pomoct, ale riziko, že se přitom auto překotí, bylo víc než vysoké. Nebylo ani možné vyložit věci, protože boční dveře byly směrem dolů a pod autem se nikdo netroufal ani mihnout. Vyložení zezadu zase bránily sedačky.

Sedl jsem si do nakloněného auta a šli jsme do akce

      Začali jsme vymýšlet, jak dostat auto z této pasti. Zřejmě by pomohl traktor, ale kde ho teď, krátce před půlnocí, sehnat? Začali jsme shánět odtahovku s ramenem a volali jsme i hasičům, jestli nám nějak nepomůžou. Nic. Za chvíli kamarád sehnal nějaké kolegy rybáře se čtyřkolkou Multivanem, ovšem měli jen poměrně slabé lano. Mé naložené auto jsem odhadoval na téměř dvě tuny, a tak jsem do toho rizika nechtěl jít. Pak přijelo ještě jedno auto, které mělo dva silné kurty. To už stálo za úvahu. Jedno auto se mě pokusí za přední oko vytáhnout nahoru a druhé bude působit jako pojistka, kdyby mé auto mělo tendenci svézt se po svahu dolů. Kurt od něj jsme uvázali okolo mého zadního kola. Stále jsem měl obavy, ale pak jsem si uvědomil, že dvě velká auta to dolů stáhnout nemůže, maximálně mě nevytáhnou. A tak, i když nerad, jsem sedl do nakloněného auta a šli jsme do akce. Obě tažná auta se rozjela, a tak jsem sešlápl plyn a popustil spojku. Ozvala se poměrně velká rána. Co nevydrželo? Naštěstí se jen dotáhly kurty na krev. Už první pocuknutí, kterým jsme moje auto posunuli zhruba o metr, dávalo tušit, že by to mohlo vyjít. Auto bylo skoro nahoře a jeho naklopení už nebylo tak hrozivé. Další dva poskoky nahoru už znamenaly vítězství. I když, jak jsem tažným autům pomáhal i já v tom svém a plyn měl u toho sešlápnutý až někam dolů, při nájezdu na hráz a chycení se koly na asfalt mé auto popojelo tak rychle, že hrozilo, že sestřelím to jistící, které bylo nade mnou. Naštěstí jsem to stihl zašlápnout 20cm od jeho bočních dveří. Uf! Neuvěřitelné. Všichni jsme si zhluboka oddychli. Kamarádovi, který mě tam poslal, spadl kámen ze srdce, stejně tak i mě, že jsem nepřišel ani o auto, ani o výbavu, která by jistě, kdyby šlo auto 2× - 3× přes střechu, z větší části nepřežila. A to jsem ani raději nedomýšlel, co se mohlo stát mně.

Další šok mě čeká ve chvíli, kdy vybaluji pruty

      Vybalili jsme věci a vypadalo to, že vše špatné už je za námi. Zbývalo jen odvézt auto zpět dolů. Rybáři, kteří mě pomáhali vytáhnout, za což jim tímto ještě jednou děkuji, mi poradili, že 500m dál je mnohem mírnější sjezd dolů. Šel jsem si to nejprve prohlédnout pěšky. Byl jsem nejméně 800m od nás a pořád nic. Až na necelém kilometru jsem narazil sice na mírnější, ale velmi úzkou cestu, kde byla vyjetá jen jedna kolej. No potěš. Doběhl jsem pro auto a chystal se to pustit dolů. Nějaký šestý smysl mě ale zarazil. Vrátil jsem se zpět a poprosil Petra, jestli by se na to nešel podívat. Možná už jsem po tom dnešku zbytečně vynervovaný a je to v pohodě. Nebylo. "Seš blázen, to je jen pro kolo nebo malou motorku, tam by ses převrátil hned," říká mi po návratu Petr. A tak jsme se domluvili, že se zkusí podívat ještě o kus dál. A když nic nebude, tak to vycouvá zpět a já sjedu dolů tím kaňonem, kde jsem se málem zřítil. Naštěstí to nebylo nutné a Petr našel cca 1,5km od našeho stanoviště celkem bezproblémový sjezd dolů. Chlalani to s těmi 500m trochu neodhadli.

      Dopoledne jsem sjel pro povolenky a o mé auto anabázi vědělo už celé Slovensko. Největší fór na ní byl ten, že cca 50m od místa, kde se to stalo, byla otevřená závora a bezpečný asfaltový výjezd. Jenže když to nevěděl ani ten kamarád, který sem často jezdí, těžko jsem to mohl tušit já, když jsem tu pár let nebyl. No nic, konečně se jde chytat. Další šok mě čeká ve chvíli, kdy vybaluji pruty. První v pohodě, ale druhý, i když je na něm správný naviják, je nějaký silnější. Spod rod! Co ten tu sakra v tom pouzdře dělá? Asi jsem to doma při večerním balení trochu přepískl s vínem. I když je pravda, že od klasického 3,5lb Hi-S je krom nápisu a pár mm v tloušťce blanku k nerozeznání. Hergot! A to jsem ještě Petrovi řekl, když se mě ptal, ať rezervní pruty klidně nechá doma. Naštěstí mě neposlechl a jeden vzal. "Huráá," nemusím chytat na spoďák. Doufal jsem, že už je to poslední malér tohoto zájezdu.

Vítr stále sílí

      Brzy odpoledne mám vyvezeno. Jeden prut dávám na 8,5m, kde je jakési malé meziplato, než se dno zdvihá na mělčinu, druhý na širokou 7m lavici. Je hrozné vedro přes třicet stupňů, a tak se schováváme celý den pod deštníky. První záběry přichází až následující dopoledne, kdy se ochladí a začíná dost foukat. Ryby se celkem proberou, ale mají jen do 10kg. Dokonce se mi na to pověsí i jeden cejn. Tak dost! 24mm koule vyměňuji za 30mm G2. Jsou nejméně čtyři roky staré, ale proč ne, lepší než jezdit několik set metrů pro 7kg kapříky. Zvlášť když jsou na vodě bílé čepice a víc než půlmetrové vlny. Vítr stále sílí, už je to tak hraně, jestli se vůbec vydat na vodu.

Kapra zdolávám na dvoumetrovém přelomeném klacku

      K večeru přichází úplně jiný typ záběru. Silný a pomalý. Nasedám na loď a vyrážím za rybou. Vlny stříkají přes bok lodi a několikrát mě z ní málem vyhodí. Jsem celkem promáčený, ale to mi nevadí. Cítím šanci na velkou rybu. Když se po několika perných minutách domotám na šokovku a začnu zdolávat, je mi hned jasné, že to nebude žádný dorostenec. A je mi také jasné, že v těch velkých vlnách to nebude žádná prča. Rybu několikrát dostanu k hladině, ale vždy mě vítr sfoukne daleko od ní, a tak musím znovu povolovat, abych ji nevyřízl. Mám pořád puštěný motor, abych si mohl nadjíždět proti vlnám, ale sladit vše dohromady není snadné. V jednu chvíli už mám rybu blízko u sebe, jenže prudce zamává ocasem, nakopne to a podjíždí loď. Skláním prut pod vodu až po spodní očko, aby se vlasec nepřeřízl o točící se vrtuli motoru. Cítím takové suché lupnutí, ale nezdá se mi, že by se něco podstatného mělo stát. Stalo!

      Když ryba vyjede na druhou stranu a já prut obtočím okolo špičky lodi, nezdvihnu nad vodu celý prut, ale jen jakýsi pahýl, na němž jsou jen dvě očka. Zbytek prutu tancuje na vlasci kousek před tlamou ryby. Nevím, jestli se mám smát, nebo brečet. Kamarádovi jsem zlomil prut, byť bez zjevného důvodu, vlny jsou čím dál větší a já toho velkého kapra, kterého už jsem měl několikrát na dosah, zdolávám na dvoumetrovém přelomeném klacku, jehož akce je srovnatelná s prutem na mečouny. Je to tak bizarní situace, že se rozchechtám, jako kdybych právě vyhrál první ve Sportce. Co ještě se může posrat? Nechce se mi to ale vzdát. Ryba je stále na háčku a já ještě neprohrál. Povoluji trochu víc brzdu, protože prut téměř nepruží, a snažím se znovu nadjet a podebrat kapra. Ten už je notně unavený. Za bezvětří by to byla otázka chvilky, ale ty vlny ženoucí loď to strašně ztěžují. Konečně dostávám kapra na dostřel a natahuji se po něm podběrákem. Už jen kousek a je můj. Jenže se mi nedaří na dlouhou ruku potopit podběrák dostatečně hluboko. Kapra dostávám k jeho okraji a stává se to nejhorší, co se při podebírání může přihodit. Boilie a háček visící z kaprovy tlamy se zahakují o síťku, aniž by ryba byla uvnitř podběráku. Fuck! Je dobojováno, konec.

Ne, ten má dvacet!

      Když se vám podělá deset věcí najednou, občas se stane, že vám vyjde alespoň jedna. A to byl i tento případ. Kapr byl totiž položený na hladině jak platýs na pánvičce, a tak na něj začaly působit vlny, stejně jako na moji loď. Nejprve ho posunuly do půli těla nad podběrák. V tu chvíli jsem zahodil prut, vlastně ten pahýl, a chytil oběma rukama rukojeť podběráku. Ještě kousek. Další vlna a kapr už byl nad podběrákem, jen síť byla stále u hladiny, a tak stále bylo riziko, že z něj vyjede. Nějak jsem s ním zašmrdlal a kapr se konečně dostal dovnitř síťky. Jóóó! Přendal jsem kapra do podložky v lodi, nakopl motor a uháněl ke břehu. Petr tušil, že vezu něco zajímavého, proto už mě očekával u přístaviště, které jsme si na těch šutrech vytvořili s pomocí silné bublinkové plachty, jenž dřív sloužila jako zakrytí bazénu. "Pěknej, tipuju ho na 17kg", říká Petr. "Ne, ten má dvacet", oponuji. Jestliže mám problém poznat kapra 60 od 70cm a čtyř od sedmi kilo, tak u velkých ryb mám nějaký zvláštní cit. Ne pohledem, ale ve chvíli, kdy si rybu zvednu v podběráku nebo vážicím saku. Málokdy se spletu víc než o kilo. Možná je to ještě pozůstatek z dob začátků firmy, kdy mi dvaceti a pětadvaceti kilové pytle denně procházely rukama. Teď už sice zvedám většinou jen telefon, ale ten odhad zůstal. A za chvíli se ukáže, že mám pravdu. Po odečtu saku je to 19,7kg. Super!

Je mi povědomý

      Začínám mít navíc pocit, že toho kapra znám. Před šesti lety jsem chytil na druhé straně velmi podobného 21kg šupíka. Ale je to spíš stejný typ ryby, než že by to byl ten stejný kapr. Tamten byl totiž ještě více zdeformovaný. I tento je velmi zvláštní, má stejně tak obrovskou tlamu a ocasní ploutev, neskutečně široké zavalité tělo, velké dávno zahojené jizvy na skřelích, stejně tak jako on není moc fotogenický. Asi mladší brácha. Tak jako tak mám velkou radost a hned po vyfocení a puštění otvíráme karibský rum Dos Maderas 5 + 5, který mi dal s sebou Kryštof. Taková ryba za přiťuknutí určitě stojí.

      Omlouvám se kamarádovi za zlomený prut. Samozřejmě mu za něj seženu jiný. Horší je, že po zbytek výpravy musím dochytat se Spodem. Další úlovky na sebe nenechají dlouho čekat. Většina z nich je sice přes deset kilo, ale největší jen kolem 14kg. Protože už máme vyflákané baterky od motoru, ani je nevozím na břeh, neboť to na vesla z té dálky docela trvá, a tak je nechci trápit. Většina mi jich zabírá na ten spodový prut. Kupodivu nepracuje tak hrozně, jak bych čekal. Je určitě lepší než surfáky nebo silné teleskopy, které provázely počátky kaprařiny. Jen si trochu víc povolím brzdu a všechny ryby na něj bez problémů zdolám. Petrovi se tolik nedaří. Má méně záběrů, a když už přijde, tak rybu ztratí ve vázkách. Často musí kotvičkovat už po cestě. Lituje, že nemá šňůry jako já. Já s nimi váznu minimálně.

Zážitků bylo víc než dost

      Spolu s četností záběrů stoupá i četnost kontrol rybářské stráže. Dokonce máme i tři během jednoho dne. Chovají se ale naprosto slušně a profesionálně. Jen jednu z nich vyvede z míry chrápání v bivaku, kde spí Petr. Ten ovšem sedí vedle mě a ukazuje jim, že máme obě povolenky tady. "No, ale čo ten rybár v tom bivaku, ten nemá povolenku?" Stále se to nezdá tomu porybnému. Oba s Petrem se rozesmějeme. "Ten ne, to je pes," dodáváme se smíchem. Petrův bostonský teriér totiž hlídá způsobem, že zaleze úplně dolů do spacáku a chrápe jak medvěd v zimě. Originální způsob ostrahy. Poslední den se dočká vytouženého úlovku i Petr. Není to sice tak velká ryba jako ta moje, ale je pěkná a za fotku určitě stojí. Já chytám ještě pár středně velkých ryb a tím naše výprava končí. Zážitků při ní bylo víc než dost. A tak se ten comeback nakonec celkem povedl, ne?

                                                                                                                                 Michal Kučera