Život pod vodou a kolem ní...      

       Připravili jsme nový seriál, ve kterém budeme postupně představovat různé obyvatele vodní říše a jejího nejbližšího okolí...


LIŠEJNÍK

Také na Lišejník můžeme narazit u vody. Je to lichenizovaná houba a vědecký obor, který studuje lišejníky se nazývá lichenologie.

Je známo přibližně 13 500 - 17 000 druhů lišejníků a každoročně jsou popisovány další. Z celkového počtu druhů hub tvoří lichenizované houby asi 21 %.

Lišejníky jsou považovány za nejpomaleji rostoucí organismy. V českých podmínkách rostou lišejníky téměř celoročně (i pod bodem mrazu).

Dožívají se velmi vysokého věku. Epifytické druhy žijí několik desítek let, saxikolní druhy ( rostoucí na kamenech) se dožívají i několika set let. Stáří stélek lišejníku zeměpisného v nejvyšších českých pohořích se odhaduje na 200 - 400 let, některé arktické lišejníky však dosahují stáří až 4000 let (srovnatelné s tisy a sekvojemi).


DUB LETNÍ


     Dub letní je mohutný listnatý strom,který se vyskytuje v celé Evropě a Malé Asii ? Koruna je velmi mohutná,nepravidelná a protáhlá směrem nahoru.
Listy jsou obvejčité a na bázi srdčitě ouškaté. Kvete v dubnu a květnu a dorůstá výšky 45 metrů. Roste velmi pomalu a zralého věku dosahuje ve 100 letech. 


Káně Rousná

V těchto dnech k nám přilétá na zimu Káně Rousná.

Jde o ptáka,který se převážně živí hraboši, lumíky, drobnými savci a ptáky. Hnízda si staví na zemi, v korunách stromů nebo ve skalách. Lidé si toto káně pletou s lesním protože jsou si velmi podobní velikostí i vzhledem. Liší se hlavně zbarvením ocasu. Káně můžete vidět právě v tomto období až do konce března. Jinak hnízdí v evropských tundrách a lesotundrách... 


 LEKNÍN BÍLÝ

  (Nymphaea alba)

      V České republice rostou 2 druhy leknínů a to leknín bílý a leknín bělostný. Některé druhy slouží jako potravina či krmivo, nebo jsou využívány v medicíně. Květy jsou nejčastěji bílé, žluté, růžové nebo modré. Jsou jednotlivé a oboupohlavné.

     Oba druhy leknínu jsou v České republice chráněny zákonem jako kriticky ohrožené. Květy leknínů jsou nápadné a vonné a jsou opylovány hmyzem, sbírajícím pyl a nektar. Mezi nejčastější opylovače patří brouci, mouchy a včely. Semena jsou na kratší vzdálenosti šířena vodou, na delší potom vodními ptáky, kteří vyhledávají plody jako potravu.

     Všechny druhy leknínů prodělávají v průběhu roku periodu klidu. Buď v chladném období nebo při poklesu vodní hladiny. Některé druhy leknínů, zejména leknín bílý, jsou využívány v tradiční indické medicíně.

 zdroj: wikipedie


Olše lepkavá 

(Alnus glutinosa) 

 Foto: Autor: Alinja - Vlastní dílo, GFDL, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=3292248

         je listnatý opadavý strom z čeledi břízovité. Dorůstá většinou do výšky zhruba 30 metrů, dožívá se obvykle zhruba 100 let, ale v některých případech dokonce kolem 200 let.

        Vyžaduje hlubokou, na minerály bohatou, trvale vlhkou půdu. Ze všech našich dřevin snáší nejvíc půdní vlhkosti. Miluje zurčící vodu a proto často roste na březích řek a potoků. V močálovitých nížinách tvoří tzv. olšiny. Miluje světlo, je poměrně odolná vůči mrazu, vykazuje malou potřebu tepla. V mládí je velmi choulostivá vůči suchu. Docela dobře snáší průmyslové znečištění.    

 Foto 2:Autor: Sten Porse - Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=232114

         V prvním roce rostou olše velmi pomalu a v následujících letech rychle. Dospělosti dosahuje v zápoji ve 40 letech, jako solitér ve 12-20 letech. Rub listu světlejší, líc je leskle tmavozelený. Mladé lístky lepivé. Na podzim se listí nijak nezabarvuje a opadává zelené.

Olše kvete v březnu a dubnu produkuje značné množství  pylu a patří mezi významné alergeny.  

Typické stanoviště Olše
Typické stanoviště Olše

 Autor: Botaurus-stellaris - Photo of myself (19.12.2006). - selbst fotografiert (own work), CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1480526



Vodoměrka štíhlá 

(Hydrometra stagnorum Linnaeus) 


   Autor: ©entomart, Attribution, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=823727

    

      Vodoměrka je drobný vodní hmyz z čeledi vodoměrkovitých. Za vodoměrku bývá často nesprávně označována jiná vodní ploštice - bruslařka. (na obrázku níže)


      Vodoměrka má štíhlé, protáhlé a černohnědě zbarvené tělo, dlouhou dopředu protaženou hlavu. Má nepatrně viditelný sosák, kterým se přímo vbodne do kořisti a vysaje ji (nejčastěji drobný hmyz). 

      Velikost těla 9-12 mm. Vyskytuje se ve formě dlouhokřídlé i krátkokřídlé. Obývá téměř celou střední Evropu. Většinu svého života přebývá na vodní hladině v blízkosti břehu. Vodoměrka lehce pobíhá po vodní hladině s pokrčenýma, doširoka roztaženýma nohama.



Foto Bruslařky

Autor: Richard Bartz - Vlastní dílo, CC BY-SA 2.5, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=6598492



LEDŇÁČEK ŘÍČNÍ

( Alcedo atthis )


     Ledňáček je průměrně 16,5 cm velký pták.  Je výrazně zbarvený s oranžovou spodinou a modrým hřbetem, křídly a temenem. Výrazným znakem je jeho nápadně dlouhý zašpičatělý zobák. 

     Po většinu roku je samotář a přísně teritoriální pták. Živí se menšími rybami, které loví  pod vodou. Pokud kořist spatří, vrhá se rychlým střemhlavým letem pod hladinu, uchopí ji do zobáku a poté se vrací zpět na svou pozorovatelnu. Pod vodou má oči otevřené, ale chráněné jemnou blankou, díky které nevidí a spoléhá se tak pouze na dotek. Ulovenou potravu zabijí údery o větev a polyká  hlavou napřed, aby se neporanil o rybí šupiny a ploutve. V malé míře se v jeho potravě objevuje i vodní hmyz a obojživelníci. Hnízdí v norách, v březích vod. V jedné snůšce mývá 5-7 světlých vajec.

     Jeho let je rychlý, dokáže dosáhnout i rychlosti vyšší jak 45 km/h.  Svým rychlým létáním ztrácí  hodně energie, denně proto musí spořádat takové množství potravy, které se vyrovná celým     60 % jeho celkové hmotnosti.

      Ledňáček říční je velmi plachý. V případě, že na jeho území vnikne konkurent, skloní se, začne pomalu kývat hlavou ze strany na stranu a roztahuje křídla. K soubojům dochází jen zřídkakdy, jeho podstatou je však shození jednoho z účastníků do vody a jeho přidržení pod ní. Tyto souboje se téměř vždy obcházejí bez jakýchkoli vážných zranění.

      Hnízdění je po celý rok jediné období, kdy se nezdržuje samotářsky, ale v párech. Je známý svými námluvami, při kterých samec pronásleduje samičku, oba se spolu střemhlav vrhají do vody, avšak v poslední chvíli změní směr a letí vysoko ke korunám stromů. Ledňáččí zásnuby mohou trvat i několik hodin, poté dochází k tzv. zásnubnímu krmení. Samec přináší samici potravu, uklání se a předává ji přímo samičce do zobáku.



UŽOVKA OBOJKOVÁ

     Užovka obojková dosahuje délky 100-120 cm a dožívá se až 10 let.

     Barvu má různou, obvykle tmavě zelenou nebo hnědou, s charakteristickými žlutými nebo oranžovými, černě a bíle lemovanými půlměsíčitými skvrnami za hlavou. Některým jedincům však půlměsíčky za hlavou chybí. Existují i exempláře šedé či černé, břicho mají však všechny užovky světlejší.

     Vyskytuje se většinou v blízkosti vody. Není to však pravidlem. Často se objeví i na vinicích nebo v blízkosti lidských obydlí. Živí se obojživelníky a rybami, ještěrkami a hmyzem.

     Přes zimu ulehá do zimního spánku . Před rozmnožováním v květnu se vždy svléká. Vejce jsou kladena po osmi až čtyřiceti kusech v červnu a v červenci. Většinou jsou  v náplavových hromadách u řek, do hromad dřeva, listí a podobně. Mláďata se líhnou po šesti až deseti týdnech. Mladí hadi jsou dlouzí 15 až 20 centimetrů a jsou ihned samostatní.

     Užovka obojková je neobyčejně rychlá, dokáže vyvinout rychlost až 6,7 kilometrů za hodinu. Na obranu produkuje zapáchající tekutinu z kloaky, nebo předstírá smrt.  Někdy předstírá také útok, ale neotvírá při něm čelisti. Pokud ani tento způsob obrany nezabere, tak kouše. 

     Největším nepřítelem užovek je člověk, dále pak jezevci, ježci, kočky a draví ptáci. Užovky rodu Natrix však mají jedovaté sliny, které působí hlavně na obojživelníky. Pro člověka však nepředstavují vůbec žádné nebezpečí...


VOLAVKA POPELAVÁ

     Volavka se po většinu roku zdržuje samostatně, výjimkou jsou pouze velké vodní plochy s velkým množstvím potravy, kde se může vyskytovat i větší množství jedinců. Nejaktivnější je brzy ráno a za soumraku. 

      Převažující složkou v potravě volavky jsou ryby různé velikosti i mrtvé, které preferuje. Nepohrdne však ani obojživelníky, měkkýši, hmyzem a dá si i malé ptáky a savce, občas plení i hnízda vodních ptáků, často loví hraboše na polích. Kořist většinou polyká vcelku, pokud je však příliš velká, vyvrhuje ji a snaží se ji spolykat znovu

     Má svou speciální taktiku lovu. Bez pohybu vystává ve vodě nebo na souši a hledí na vodní hladinu nebo na zem a v případě, že se kořist přiblíží na vhodnou vzdálenost, zmocňuje se jí rychlým škubnutím krkem a většinou ji doslova harpunuje.

     Ve střední Evropě hnízdí v rozmezí od února do srpna, ročně přitom mívá jen jednu snůšku po 3-5 vejcích, na kterých sedí střídavě oba rodiče po dobu 25-26 dnů. Mladé ptáky, kteří jsou plně opeřeni po 20-30 dnech, následně krmí rybami.

     Na svá hnízdiště se páry vrací několik let po sobě, opuštěná hnízda volavek pak k hnízdění často využívají i jiné druhy ptáků...


PAKOMÁR KOUŘOVÝ

 ( Chironomus plumosus )

       Vzhledem připomínají komáry.Na rozdíl od nich však dospělí jedinci nesají krev, ale živí se na rostlinách. Jejich vodní larvy akvaristé nazývají  PATENTKY. Samička po nakladení vajíček uhyne. Larvy se potom vyvíjejí u dna rybníků a živí se mikroorganismy. 

Když dosáhnou patřičného vzrůstu, zakuklí se a po dalším vyvinutí začnou stoupat k hladině, kde na vzduchu protrhnou schránku, vylezou, usuší křídla a vzlétnou. Dospělí pakomáři létají nad vodou ve velkých rojích. Aktivní jsou zejména v noci a často se nechají zlákat lidským světlem. Měří 50 až 60 mm.



BERUŠKA VODNÍ

  ( Asellus aquaticus )

          Beruška vodníAsellus aquaticus ) je sladkovodní korýš stojatých i mírně tekoucích vod. Živí se detritem * a rostlinnými zbytky, převážně spadaným listím. Dýchá pomocí žaberních nožek na zadečku. Je všežravá. Barva těla je zelenavě hnědá až šedá s jasnějšími skvrnami. Sameček dosahuje velikosti asi 13 mm, samička asi 8 mm.

*         V biologii znamená detrit neživou organickou hmotu. Patří sem např. organismy v různém stupni rozkladu nebo výkaly. V detritu se nacházejí skupiny mikroorganismů, které fungují jako dekompozitory materiálu. 



ŠKEBLE RYBNIČNÁ

  (Anodonta cygnea) 

        je největší druh měkkýše v České republice. Obývá klidné bahnité vody, větší rybníky, tůně, slepá či pomalu tekoucí říční ramena a velké bažiny.

       Má dvě lastury tvořené z chitinu, vápence a perleťoviny, z nichž vysunuje svalnatou nohu, s jejíž pomocí se pohybuje a zarývá do bahnitého dna. Její smyslové orgány tvoří zejména hmatové výrůstky okolo ústního otvoru a receptory vnímající látky ve vodě. Dýchá žábrami. 

      Potravu získává filtrováním vody, kterou vyžaduje velmi čistou. Škeble jsou indikátory čistoty vody. Živí se filtrováním vody - planktonem. V České republice, je tento druh chráněný. 

     Škeble jsou za normálních podmínek odděleného pohlaví. Larvy mají lepkavé vlákno a malou ozubenou skořápku. Určitou dobu cizopasí na kůži nebo žábrách ryb. 

                                                Dožívá se 5-15 let, dle životních podmínek.